Aktuální počasí

Počasí dnes:

23. 8. 2017

poloj

Bude skoro jasno až polojasno. Denní teploty 20 až 24°C. Noční teploty 11 až 7°C.

Přehrát/Zastavit Další

Náhodné foto

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Navigace

Obsah

Uskutečněné geologické vycházky od roku 2013 do současnosti 

 

průvodce, geolog Filip Stehlík

stehlikf@gmail.com

16. jarní geologická vycházka 2017 (23.4. 2017)

Letošní jarní geologická vycházka byla dosti náročná. Ne snad fyzicky (mezi lokalitami jsme se převáželi auty), ale intelektuálně. Seznámili jsme se s dějinami středních Čech v období nejmladších starohor a spodních prvohor. Epizoda z historie Země dlouhá 160 milionů let (630 – 470 Ma) nám zabrala zhruba sedm hodin a navštívili jsme šest lokalit.

 

Shrňme si poznatky, o kterých byla řeč na jednotlivých lokalitách do uceleného příběhu:

Vycházku jsme začali v době vzdálené od dneška zhruba 630 – 540 milionů let. Tehdy na konci starohor se naše území nacházelo v prostředí hlubokomořského příkopu, kde se usazovaly turbiditní a svahové sedimenty, na dně prýštily horké, magmatem ohřáté prameny, u kterých snad přežívaly primitivní organismy a vznikaly tu velmi tvrdé křemičité horniny, dnes označované jako buližníky. Při podsouvání oceánské kůry pod kontinent se postupmě uzavíralo može a sedimenty usazené v hlubokomořském příkopu se začaly vrásnit a přesouvat přes sebe. nakonec byly vyzdviženy nad hladinu zaniklého moře během tzv. kadomského vrásnění.

Mohutné horstvo, které vrásněním vzniklo v rámci kontinentu Gondwana, začalo okamžitě podléhat intenzívní erozi. A právě hrubozrnné sedimenty v podobě  pískovců a slepenců, které se ukládaly v hlubokých údolích kadomského horstva reprezentují celé spodní kambrium; my jsme si je pohlíželi v sedle pod Bílou skálou. Ve středním kambriu zalilo horské sníženiny moře, jehož sedimenty a fauna jsou zachovány v jineckém souvrství. Moře však poměrně brzy ustoupilo a sedimentace zase přešla do ryze kontinentální v rámci ohrazenického souvrství (viděli jsme na odkryvu v Medovém Újezdu). Ve svrchním kambriu převládala intenzívní suchozemská vulkanická aktivita způsobená tektonickými procesy při okraji kontinentu Gondwana.

Vulkanická aktivita na konci kambria byla pravděpodobně projevem podsouvání oceánské desky pod gondwanský kontinent, při čemž docházelo k oddělování okrajových částí Gondwany od mateřského kontinentu. Při oddělování vznikl mezi kontinentem a ostrovem mělký úzký záliv, nebo průliv, ve kterém se začaly usazovat sedimenty zrnitosti písku až štěrku. Tento materiál nebyl transportován na velké vzdálenosti, protože je zrnitostně i minerálně nevytříděný a reprezentují ho především horniny zvané droba a arkóza. Černé skály, které obklopovaly průliv (a byly zdrojem sedimentů), byly vulkanického původu (kambrického), nebo je tvořily břidlice a prachovce z konce starohor. Velmi zajímavý odkryv, kde na zvrásněné starohorní dno nasedají arkózy třenického souvrství ukládané na začátku ordoviku, jsme studovali pod východní bránou hradu Točník. U západní brány hradu si je možno dobře prohlédnout silicity nadložního mílinského souvrství. Obě zmiňovaná souvrství spodního ordoviku jsme si prohlédli také na jejich typických lokalitách: v Třenicích na lokalitě Holý vrch, kde je také 19 m vysoká rozhledna s dalekým výhledem, a na vrchu Mílina u Olešné. Lokalita Mílina u Olešné je zajímavá tím, že zde sedimenty obsahují fosfátový tmel, ze kterého se při zvětrávacích procesech vytváří minerál wavellit – vzorky wavellitu si odnesli snad všichni účastníci vycházky.

Chronologicky posledním „listem“ naší vycházky bylo klabavské souvrství, které se ukládalo na přelomu spodního a středního ordoviku v prohlubující se mořské pánvi. Souvrství je dobře odkryto v Medovém Újezdu.

 

Výlet daleko na západ nám umožnil seznámit se s horninami, ve kterých je zaznamenán příběh vzniku a rozpadu pradávného horstva, a počátky oddělování naší krajiny od mateřské Gondwany v ordoviku.

 

Pořadatelský tým se těší na podzim, někdy v říjnu, zase někde v dávných dobách dějin planety Země…

 

Filip Stehlík, průvodce

Mgr. Alena Sahánková, knihovna Všenory

Podzimní geologická vycházka 2016 (16.10.2016)

Moře a řeky v okolí Černošic

Patnáctá geologická vycházka se konala v neděli 16. října a zavedla účastníky na geologicky i historicky zajímavá místa v katastru Černošic. Prohlédli jsme si odkryvy ve vrstvách svrchního ordoviku a za zhruba čtyři hodiny jsme se posunuli o nějakých 20 milionů let – v číslech absolutního stáří to odpovídá době před 460 až 440 miliony let. V těch dávných časech se území, kde dnes leží Černošice, nacházelo v chladných zeměpisných šířkách jižní polokoule na okraji kontinentu Gondwana. Souš byla vegetace prostá, kamenitá pustina podléhající vlivům vodní a větrné eroze. Světová teplota byla v průměru asi o 2 °C vyšší, než dnes, c čímž souvisí také koncentrace oxidu uhličitého, kterého bylo v ovzduší zhruba 10x více; zato kyslíku bylo o více než 7 % méně. Na kvalitu ordovického ovzduší si však nikdo nemohl stěžovat, protože veškerý život byl soustředěn v mořích a oceánech. Moře na okraji Gondwany obývali rychle se rozvíjející graptoliti, mlži, plži a konodonti, objevují se nové druhy trilobitů, úplnou novinkou jsou mořské hvězdice a hadice; významní jsou také ramenonožci. Obecně lze klima v ordoviku jako méně stabilní, zpočátku teplé a postupně se ochlazující, zakončené finálním tzv. saharským zaledněním (dnešní severní část Afriky se v ordoviku nacházela kolem jižního pólu).

Vlivem tektonických pohybů a za bouřlivé sopečné aktivity se od severních okrajů Gondwany oddělovali menší mikrokontinenty, které se pak posouvaly směrem k rovníku. Při těchto procesech vznikla také příkopová propadlina, ve které se vytvořil nejdříve mořský záliv, posléze průliv, se značně členitým dnem. Tato mořská deprese byla rychle zanášena sedimenty přinášenými řekami z pevniny. Při naší vycházce jsme sledovali sedimentární vývoj několika souvrství svrchního ordoviku, přičemž v každém souvrství se odrážely paleogeografické a klimatické vlivy.

Nad osadou Údolí staré řeky se strmí skalnatý svah tvořený vrstvami a lavicemi drob a prachovců a laminami jílovitých břidlic. Toto tzv. letenské souvrství se ukládalo v mělkovodním prostředí delty, kde se prolíná vliv říčních procesů, mořských vln a proudů.

Na břehu Berounky, se zvukovou kulisou vody šumící na nedalekém jezu (a vlaků burácejících ocelovém železničním mostu), jsme krátce pohovořili o osidlování povodí, o jezech a mlýnech, o tom, jak člověk mění dynamiku toku, což je mu na jednu stranu ku prospěchu, na stranu druhou si přidělává zase jiné starosti.

Dále proti proudu potoka Kluček, kde se údolí nápadně rozšiřuje, ve svahu sporadicky vystupují černé jílovité břidlice vinického souvrství, které reprezentují prohloubení moře (mořskou transgresi), při které se sedimentační prostor ocitl dále od pobřeží (a od delty) a tudíž se tu usazoval jemnější materiál s podstatně menší příměsí písku a prachu.

U silnice spojující Dobřichovice a Vráž jsme se dostali do úzkého údolí Klučku, kde jsou instruktivně odkryty tmavě šedé prachovce a břidlice zahořanského souvrství, které se podle představ geologů usazovalo opět v poměrně mělčím, max. 200 m hlubokém příbřežním pásmu. Činností vln byl písčitý sediment vytvarován do těles zvaných „kosy“, které chránily příbřežní (litorální) zónu před účinky vlnobití a mohly se tu usazovat jemější prachovité sedimenty.

V místě, kde se údolí Klučku prudce stáčí západním směrem, jsme objevili velmi mladé sedimentu lidské provenience: skládka „U Dubu“ je poetický názve pro boční údolí zavážené v období 1980 – 1996 tuhým komunálním odpadem. Vve starém vrtu pod skládkou jsme změřili hladinu podzemní vody, a na dohled od starého veru jsme našli zbrusu nové zhlaví dalšího vrtu, který vznikl v rámci právě prováděné analýzy rizika vlivu skládky na životní prostředí (další informace níže).

V prudkém stoupání k památnému dubu jsme bez povšimnutí přešli bohdalecké souvrství tvořené slídnatými jílovitými břidlicemi, které dokládají opětovnou mořskou transgresi před cca 450 mil. lety a chladnou vodu chudou na kyslík. Tmavá šedočerná bárva těchto sedimentů je způsobena přítomností organické hmoty pocházející z tlejících mořských řas. Jen odkryv chyběl…

Od dubu byl hezký výhled na plochou říční terasu, která tu zůstala jako relikt čtvrtohorního řečiště starého zhruba 700 nebo 800 tisíc let. Dnes se na této plošině rozkládá (a stále rozrůstá) Nová a Stará Vráž.

Přetrvávající klidné sedimentační prostředí v hlubší části mořské pánve se předpokládá i během ukládání králodvorského souvrství, po jehož břidlicích jsme se pohybovali při sestupu do údolí Švarcavy. Zajímavý odkryv tohoto souvrství (a pravděpodobně i souvrství bohdaleckého) je v hlubokém erozním zářezu v jižním svahu údolí Švarcavy. Dle informací jednoho z účastníků vznikl tento unikátní erozní útvar následke bodového vyústění uliční kanalizace na Nové Vráži při horním okraji svahu. Je-li tomu tak, je z hlediska dnešní legislativy takové nakládání se srážkovoou vodou ze zastavěných ploch nepřípustné. Takové vody se musí v co největší míře vsakovat zpět do horninového prostředí. V žádném případě by nemělo docházet k erozi svahů a následnému zanášení páteřního toku; nelze opomenout ani negativní vliv na povodňový režim.

V blízkosti potoka jsme si prohlédli malý odkryv kosovského souvrství, kterým ordovický sled vrstev končí. Je to však konec ve velkém stylu: Na konci ordoviku došlo ke globálnímu ochlazení, mořské voda se vázala do ledovců a hladina světových oceánů poklesla. Tímto dějem jsme se dostali z klidných hlubších vod opět na pobřeží. Nástup kosovského souvrství je v sedimentárním záznamu naprosto zřejmý – na podložní břidlice se usadila vrstva pískovců až slepenců a výše pokračuje střídání drob, pískovců, prachovců a břidlic, podobně jako u letenského souvrství, kterým jsme začínali.

Přímo v korytě Švarcavy jsme si prohlédli zvětralé, bílému bahnu podobné chemogenní usazeniny – pěnovce čtvrtohorního stáří.

Po zhruba čtyřech hodinách, při kterých jsme překonaly celé věky geologického dějepisu, se skupina zvídavých geovýletníků rozešla za svými starostmi a povinnostmi. Všichni se shodli na tom, že se zase sejdeme na jaře následujícího roku a uděláme si zase nějakou pěknou procházku…

 

Na což se těší

průvodce Filip Stehlík

a pořadatel Alena Sahánková, Knihovna obce Všenory

 

Reportáž z této geologické vycházky včetně fotodokumentace naleznete zde: http://terra-et-aqua.cz/vychazky/more-a-reky-v-okoli-cernosic-16-10-2016/

 

Ze zákulisí aktuálního průzkumu skládky „U Dubu“ v Černošicích

Tato skládka se nachází v CHKO Český kras, není nijak izolována od svého podloží a předchozí průzkumy potvrdily, že z tělesa skládky uniká methan jako produkt rozkladných procesů organického materiálu. Aktuálně je pro skládku prováděna analýza rizika. Projekt analýzy zpracovala liberecká společnost ET Consulting (Zbyněk Moravec, říjen 2015); o této společnosti se na internetu mnoho nedozvíme, odpovědný zpracovatel projektu je živnostníkem z Prahy 9, který má od 1.1.2014 přerušenou živnost v oboru geologických prací. Na základě projektu vyhlásilo město Černošice dne 17.12.2015 veřejnou soutěž na analýzu rizika za předpokládanou cenu 476 000,- Kč bez DPH. Přihlásilo se dvanáct firem s max. nabídkovou cenou 380 000 Kč. Jak už je u geoekologických a sanačních zakázek letitým zvykem, v soutěži zvítězila chrudimská firma Vodní zdroje Ekomonitor spol. s r.o. Ta si obhájila cenovou nabídku, která je téměř třetinová oproti ceně předpokládané (172 343,- Kč). Město Černočice tedy 8.2.2016 přikleplo analýzu rizika tomu, kdo projektované práce nabídl nejlevněji, protože zákon tuto strategii „nejnižší cena, kvalita zaručena“ podporuje. Dramatický rozdíl mezi projektovanou a vysoutěženou cenou lze vysvětlit třeba tak, že ten, kdo navrhoval předpokládanou cenu z nějakého důvodu mířil hodně vysoko, nebo na druhou stranu umí častý vítěz ekologických a sanačních zakázek pracovat za bezkonkurenční ceny a žádná z konkurenčních firem doposud nepřišla na to, jak se to dělá. Pozitivní je, že černošická pokladna značně ušetřila. V kvalitu provedených prací a v reprezentativnost výsledků studie vlivu skládky na životní prostředí v CHKO Český kras můžeme jen doufat; v praxi se totiž velmi těžko prověřuje.

 

 

Jarní geologická vycházka 2016 (17. dubna): Liteň – Zadní Třebaň 

 

Nad krajinou visela těžká mračna a proti nim se rýsovaly veselé jarní barvy pučící přírody,  když se s poza obzoru vynořil motoráček od Zadní Třebaně a vjel do jedné ze sedmi úvraťových stanic v Česku. Opuštěná liteňská zastávka se rázem zaplnila více než čtyřiceti geovýletníky, kteří se nezalekli nepřízně počasí a vydali se na osm kilometrů dlouhou trasu za poznáním dávno zmizelého světa. 

Ačkoli v Litni není žádný zajímavý odkryv horninových vrstev, je to ideální místo pro seznámení s významným paleontologem české geologické školy 2. pol. 19. stol. – Otomarem Pravoslavem Novákem, který byl přímým pokračovatelem Barrandova díla, a který v Litni našel místo posledního odpočinku. Životní i vědecký příběh Nováka je českému člověku bližší než osud Barrandův (o kterém jsme mluvili ve Skryjích). Zanícený pečlivý pracovník, v zahraničí uznávaný odborník, ve své domovině však dřel bídu s nouzí a poníženě se doprošoval platu za svou vědeckou a pedagogickou činnost, rozvedl se a ve čtyřiceti letech umírá ve zdejším školním bytě. 
Historie Litně však není zdaleka spjata pouze s Otomarem Novákem. Se zajímavým historickým a kulturním vývojem městysu nás seznámila rodačka paní Hazuková, která svým příspěvkem příjemně oživila jinak dosti monotématickou náplň vycházky. 
Z Litně jsme se vydali směrem na Dolní Vlence, kde se na levém břehu Stříbrného potoka nachází původně parní vodárna z roku 1894 s 29 m vysokým komínem. Voda je zde jímána podzemními drény z báze třetihorních říčních sedimentů a je pak vytlačována do Litně a Bělče. Přebytky z celkové vydatnosti 2,3 l/s jsou vypouštěny do Stříbrného potoka. 
Relikt říčních sedimentů, které tu zanechala řeka, tekoucí tudy někdy v pliocénu před asi pěti miliony lety, je odkryt v opuštěné a částečně zavezené pískovně západně od Bělče. V převážně písčitých uloženinách jsou dobře patrné proudové sedimentární textury, jako křížová laminace a zvrstvení, erozní báze koryt, planární laminace, ze kterých lze rekonstruovat lokální dynamiku proudění tohoto dávno zmizelého toku. 
V Bělči se „vléváme“ do údolí Bělečského potoka a z území budovaného břidlicemi a bazalty spodního siluru se dostáváme do svrchního ordoviku, které je v údolí potoka reprezentováno kosovským souvrstvím; přecházíme tak pomyslnou stratigrafickou hranici datovanou na 444 milionů let (což se dobře pamatuje). V kosovském souvrství se střídají polohy křemenných pískovců, drob, prachovců a jílovitých břidlic. Tato pestrá litologická směska je odkryta na několika místech podél Bělečského potoka směrem do Třebaně, v jednom malém odkryvu ještě v Bělči je však navíc vidět jev označovaný jako hákování vrstev. Hákování je způsobeno ohýbáním vrstev ve směru gravitačních sesuvů nadložních zemin. 
 
vycházka
 
Na konci údolí v zářezu železniční trati lze studovat dramatický začátek sedimentace kosovského souvrství, kde na šedé jílovité břidlice podložního králodvorského souvrství ostře nasedá bazální vrstva pískovců souvrství kosovského. Taková změna v sedimentaci je způsobena globální regresí mořské hladiny, která oráží výraznou klimatickou změnou. Obnažení mořských šelfů způsobilo intenzívní erozi a následnou sedimentaci hrubozrnného materiálu v místech, kde se před touto událostí poklidně ukládal prach a jíl. 
V Zadní Třebani se dostáváme ke Svinařskému potoku - hlavní vodoteči, která odvodňuje severozápadní svahy brdských Hřebenů a protilehlé srázy Hořovické pahorkatiny. V Třebani potok proráží úzkou branou černých silurských čedičů a odevzdává svou vodu Berounce. 
Z třebaňského nádraží se geovýletníci rozjeli do svých domovů. Konečně začíná pršet. 
 
Na příští podzimní vycházku se těší 
Filip Stehlík 
průvodce
info o vycházkách také na: www.terra-et-aqua.cz

 

PODZIMNÍ GEOLOGICKÁ VYCHÁZKA

Za krásného slunného dne babího léta, vydali jsme se na další (třináctou) geologickou vycházku, tentokrát do katastru obce Tetín, kde se nachází hojný počet malých i velkých a dávno opuštěných lomů. Většina z nich je situována ve svazích kopce Damil, a tak jsme z berounské železniční stanice, nad kterou se strmí černé skály silurských podmořských sopek, začali stoupat k jihu, nechávajíc pod sebou Beroun a řeku Litavku. Překročili jsme v terénu neviditelnou hranici mezi útvary silur a devon a v prvním navštíveném lomu – Na Sekyře – jsme již mohli sledovat přechod z spodnodevonskych kotýských vápenců lochkovského souvrství do koněpruských vápenců nadložního pražského souvrství. Následoval lom Na Krétě, který je zahlouben do jemnozrnných kalových vápenců dvorecko-prokopských, které představují sedimenty, které se v podobě turbiditních proudů dostávaly nejdál od koněpruského korálového útesu a ukládaly se v hlubších částech mořské pánve. Hergetův lom nám poskytl závětří a my jsme mohli zavzpomínat na zaniklé řemeslo vápenické, které naplňovalo životy místního obyvatelstva v 2. pol. 19. stol. a připomenout si všelijaké radosti i strasti dobývání vápence v okolí Damilu.

Barvy podzimu na okolních kopcích a stráních dodaly výhledům nad Tetínem podmanivou hřejivou atmosféru. Následné posezení ve vinárně v Tetíně mohlo při troše představivosti vyvolat dojem, že si užíváme dovolené v Provence. Další vzdušné výhledy se nám naskytly v okolí zbytků tetínského hradu a ještě vzdušnější bylo slézání vodopádu, který stéká po závěrné stěně lomu Pod Hradem, kde těžaři lámali především čisté koněpruské a slivenecké vápence, přičemž zdevastovali zdejší jeskyně plné archeologických artefaktů sahajících od starší doby kamenné po dobu hradištní, a k tomu ještě pobořili zbytky hradu.

Jistá úleva byla znát ve tvářích geo-výletníků, když po překonání vodopádu vylezli z úzké rokle a živí a zdraví se ocitli na pravém břehu Berounky. Následovala už jen poměrně pohodná cesta podél řeky zpět na berounské nádraží, kde  jsme se rozešli, abychom se zase na jaře moli sejít v jiném příběhu z geologických dějin naší země.

 

Průvodce

Filip Stehlík

 

Na vyhlídce nad Tetínem

 

Geologická vycházka

Náročný sestup všichni účastníci zvládli.

geologická vycházka 2

 

Jarní geologická vycházka

19.4.2015

Skryje - Zbirožský potok

Po strastiplné cestě křivoklátskými hvozdy přes dopravní uzávěry, sjel se na parkovišti ve Skryjích docela početný vozový park a u Barrandova muzea se sešlo tak 25 známých tváří, ostřílených již geologů a harcovníků barrandienských. Zvláštní obdiv je třeba vyjádřit paní, která do skryjsko-týřovického kambria dorazila z oblasti ostravsko-karvinských pánví. Všem, kteří vážili cestu do tohoto zapomenutého konce Křivoklátska byli odměnou obloha bez mráčku, proti které se rýsovaly strmé svahy starohorních a a kambrických kopců vypreparovaných Berounkou, tou tepnou Barrandienu. 

Zhruba sedmihodinovou vycházku jsme zahájili v muzeu a dlouho jsme se pak zdrželi před obecní školou povídáním o vysokém štramákovi, který nekouřil a nešňupal, Francouzi, který se naučil česky (ale ne anglicky), který pro nás objevil a nám věnoval paleontologické poklady mezi Prahou a Plzní, tváři nesmrtelné - Joachimu Barrandovi. A pak už jsme si na světoznámých lokalitách Luh, Luh - Lůmek, Buchava "prolistovali" vrstvy popisující události ve středním kambriu, které v mezinárodní stratigrafické klasifikaci odpovídá zhruba "Series 3" (http://www.stratigraphy.org/ICSchart/ChronostratChart2015-01.jpg). V kostce jsme se dozvěděli, že vlivem tektonických procesů na okraji kontinentů Gondwana se mezi horninovými bloky vytvořila propadlina, ve které se vytvořil mořský průliv nebo záliv a do něj řeky přinášely materiál z vegetací prosté souše. V rámci průlivu se pak ukládaly různé sedimentární facie (tedy na různá prostředí vázané sedimenty ukládané ve stejnou dobu). O tom, že se v moři dařilo především trilobitům jsme se přesvědčili na vlastní oči. 

Vycházku jsme ukončili v kaňonu Zbirožského potoka v místech, kde se tok prořezává tvrdými vulkanity andezitového nebo dacitového složení a stáří svrchního kambria (furongienu). Lávy tzv. křivoklátsko-rokycanského komplexu překryly již vynořené a částečně erodované sedimenty kambria středního a skryly je na půl miliardy let, dokud je Berounka a Barrande zase neobjevili. 

Slunce se již blížilo k obzoru, když se auta účastníků drápala od Podmokelského mlýna pod vrch Těchovín... 

 

 

Na shledanou na podzim. 

 

22. dubna 2015, na Den Země, 

Filip Stehlík

 

V případě zájmu o plakát z vycházky, prosím kontaktujte autora: stehlikf@gmail.com

 

 

 

Podzimní geologická vycházka

12.10.2014

Černošice - Kazín -  Jíloviště - Všenory

 

mapa po změně

 

vycházka

 

vycházka2

 

 

geologická vycházka

 

vycházka4

 

vycházka5

 

 

Krásného slunečného dne, v neděli 12. října, jsme se vydali z Černošic po stopách geologických dějů, kterými je místní krajina soutokové oblasti Berounky a Vltavy bohatá. Stačí se jen koukat, přemýšlet a představovat si přírodní procesy, které formovaly krajinu kolem nás. 

Mezi Dolními Černošicemi a osadou Kazín nanesla Berounka sedimenty do podoby vějířů. Formování těchto vějířů určovalo průběh koryt dál směrem k soutoku do doby, než se Berounka zahloubila do dnešního koryta. Jiný, dávnější příběh vypráví sled vrstev na kazínské skále: uloženiny rozsáhlého deltového systému se hromadily při ústí řeky, která odvodňovala povodí na okraji kontinentu Gondwana před zhruba 450-ti miliony lety v období svrchního ordoviku. Kazínská skála představuje jen část z celkové tloušťky (mocnosti) letenského souvrství, která místy dosahuje až 800 m. 

Při stoupání z Kazína na vrch Humenská se k nám virtuálně připojil kronikář Kosmas s poznámkou, že tudy někde vedla cesta do kraje Bechyňského přes horu Osek. Rozborem prací publikovaných a toto téma a vlastní analýzou jsme dospěli k názoru, že od kazínské skály krkolomným výstupem na ostružnu se zbytky osídlení od doby měděné, žádná frekventovaná středověká cesta nevedla. Bájnou horou (mons) Osek je patrně dnešní Kámen (Merštejn) nad Všenory (ačkoli oči a myšlenky některých znalců problematiky se upírají ještě západněji přes údolí na o něco vyšší Červenou hlínu). 

Na zmíněné ostrožně jsme zaznamenali poněkud odlišné geologické podloží – spraše a hlíny, které jsou oproti okolnímu skalnaténu podloží nepoměrně úrodnější, což mohlo v minulosti zavdat podnět k zbudování malého sídliště právě na ostružně. 

Vyhlídka na Humenské nabídla impozantní pohled do údolí Berounky a okolní krajinu Českého krasu, kde se odehrála značná část našich předchozích vycházek. 

Pod Humenskou jsme navštívili nenápadný odkryv třetihorních (neogenních) říčních sedimentů. Jsou to nejstarší místní sedimenty říčního původu, a řeka, která je přinesla, patrně pokračovala na Sulavu (kde jsme byli 13.4.2013). 

Cestou k Jílovišti jsme přešli významnou tektonickou poruchu – závistský přesmyk. Podle přesmyku došlo k vysunutí podložních starohorních vulkanických sedimentů a kambrických hlubošských slepenců na úroveň okolních vrstev letenského souvrství. 

Pak už nás čekal výkladem nerušený sestup do Všenor, při kterém jsme protnuli některé středověké cesty „směřující do kraje Bechyňského přes mons Oseca“. Po jedné z nich se vydal i náš nejstarší český kronikář... Laus deo! 

 

Na shledanou na jaře! 

Filip Stehlík

 

 

Jarní, 10. geologická vycházka 

13.4.2014

Koda – Císařská rokle – Karlštejn

Navzdory nepříznivé prognóze rosniček bylo nakonec počasí během jubilejní desáté geologické vycházky ideální, nezmokli jsme, ale museli jsme naopak odkládat přebytečné svršky. Ani výhrůžky průvodce o náročnosti trasy neodradily skalní příznivce přírodních věd a dobrodruhy, a tak se nás soutěskou Kodského potoka drápalo kolem čtyřiceti akrobatů.

Spletitá cesta byla lemována pestrou paletou hornin spodního a středního devonu, zejména vápenci v různých typech vývoje – faciích. Vápence koněpruské, řeporyjské, dvorecko-prokopské sice patří do jediného souvrství, ale v závislosti na topografii dna devonského tropického moře, posunům pobřežní linie, vzdálenosti od korálových útesů a směru a síle mořských proudů se tu ukládaly vápence hrubozrnné s drtí bentózní fauny, jinde vápence jemnozrnné kalové s různým podílem břidličnatých vložek mezi vrstvami, vápence světlé i černošedé podle obsahu organického uhlíku, nebo zase načervenalé od oxidů železa přinesených z lateritických půd nedaleké tropické souše. Při detailním paleolontologickém a sedimentologickém průzkumu nadložních zlíchovských (kde se objevili první goniatité), třebotovských a chotečských vápenců zjistíme, že i ty, ačkoli jsou si na první pohled podobné, vykazují v širším měřítku odlišnosti dokládající geologický vývoj v daném období (statigrafickém stupni). Avšak zřetelně odlišné od všech těch vápenců byly břidličnatě odlučné prachovce srbského souvrství, které nadobro pohřbily středočeský devonský „Karibik“. Od té doby u nás v Českém masívu nikdo pořádné moře neviděl, kromě dinosaurů, kteří si máčeli svá těžká těla v mořském průlivu dob křídových. Mimo dosah moře naše území vyzdvihlo variské vrásnění, které také zanechalo nesmazatelné stopy na veškerých okolitých horninách. Díky tomu jsme se mohli seznámit s antiklinální strukturou, horizontálním posunem na zlomu a přesmykem, podél kterého se z hlubin vysunuly vápence svrchního siluru (přídolské souvrství) na zlíchovské vápence spodního devonu. A tak bylo možno oťukat si vrstvy, ze kterých pochází první nálezy zbytků suchozemských rostlin, badatelé zde vymezili statigraficky významné graptolitové zóny a byly zde nalezeni obludní členovci Euripterida – tzv. mořští štíři nebo škorpióni -, naštěstí jen v podobě placatých fosílií s jedinci až 2 metry dlouhými.

Srážení pěnovce z karbonátem obohacených vod jsme mohli vidět v přímém přenosu v korytě Kodského potoka hrazeného pěnovcovými kaskádami. Zde vznikají den za dnem sladkovodní vápence bohaté na fosílie fauny a flóry, podle které snad budou naší následníci za tisíce let luštit, jak a v jakém prostředí jsme tu žili. Bez pochyby to bude stejně pozoruhodný příběh, jako ten, co jsme vyčetli o přírodních podmínkách v útvaru devonském…

 

Na shledanou v období podzimním, l.p. 2014

Filip Stehlík

průvodce

 

Malá upoutávka z trasy od pana Stehlíka:

 

Co účastníci vycházky uvidí

 

Podzimní geologická vycházka 20.10.2013

„K dalšímu výletu za geologickou minulostí pražského okolí jsme se sešli třetí říjnovou neděli na vlakovém nádraží v Řevnicích. Proti proudu Berounky, po jejím levém břehu, jsme po nivních usazeninách přišli k Černé skále, jejíž strmé stěny jsou tvořeny přeměněným čedičem – tzv. diabasem. Žhavá čedičová láva se prodrala mezi vrstvami sedimentárních hornin nejvyššího ordoviku a spodního siluru, utuhla, a zůstala skryta pod zemí přes 400 mil. let, než ji Berounka odkryla během vytváření svého dnešního údolí.

Z Hlásné Třebaně jsme začali stoupat po „schodech“říčních teras sledujíc žlutou turistickou značku směrem ke Karlštejnu. Existence dávných říčních koryt praberounky vysoko nad tím dnešním byla nade vší pochybnost prokázána hojností valounů na okolních polích. Při okraji lesa na úpatí prudkého kopce jsme opustili silurské sedimenty a vulkanity, místy překryté terasami starých říčních štěrků, a vstoupili jsme do Českého krasu, do krajiny budované převážně vápenci devonského stáří, … do období, kdy se naše území podobalo dnešní karibské oblasti. Důkazy o bohatosti tehdejšího mořského života nám poskytly fosílie ukryté ve vápencích lochkovského souvrství.

Po prudkém stoupání do sedla mezi kopci Haknová a Plešivec následoval zasloužený odpočinek na louce s exkluzivním výhledem na hrad. Následoval sestup rušnou ulicí Karlštejna k řece, krátká zastávka na Budňanské skále, kde je definované rozhraní mezi silurským a devonským útvarem, a kolem třetí hodiny odpolední jsme šťastně stanuli v cíli na vlakové zastávce Karlštejn.

Na příští, jarní setkání se těší“

Filip Stehlík

průvodce

 

Pozn. Všenorské knihovny: Účastníci vycházky si možná všimli, že jsme procházeli kolem některých panelů  Naučné geologické stezky západní částí Českého krasu: http://ceskykras.ochranaprirody.cz/sprava-informuje/naucne-stezky/geologicka-naucna-stezka/Druhá naučná stezka, kterou jsme potkali, se jmenuje Památné stromy Karlštejnska. Odkazy na informace o této stezce jsou k dispozici na adrese: http://www.karlstejnsko.info/naucne-stezky-karlstejnska/pamatne-stromy-karlstejnska/

 

2013

Jarní geologická vycházka údolím Radotínského potoka, do Černé rokle a do Černošic

Krajina se začíná probouzet do nového jara a to je čas, kdy pro milovníky přírody pořádáme vycházku za poznáním geologického vývoje okolí Prahy.

Letošní jarní geologická vycházka byla rekordní, co se počtu zájemců o neživou přírodu týče. Zhruba stohlavý průvod se vydal v sobotu 13. dubna na 7,5 km dlouhou túru z radotínského železničního nádraží údolím Radotínského potoka, kde uhnul do Černé rokle, vystoupal až na Sulavu a odtud příkrým sestupem do Černošic, kde zaplavil vlakovou zastávku.

Za pět a půl hodiny jsme prošli geologickou minulostí od chladného nejsvrchnějšího ordoviku, přes silurské podmořské vulkány do vápenců devonského stáří. Zejména vápence radotínské vydaly pod údery desítek kladiv bohatství fosílií mořských živočichů, kteří před čtyřmi stovkami milionů let obývaly vody zdejšího tropického oceánu.

Nade všechny pochybnosti bylo prokázáno, že vysoko nad dnešním tokem Berounky - na Sulavě – ukládala třetihorní, miocénní, řeka štěrky a písky. Z impozantní vyhlídky jsme pak mohli obdivovat sochařské dílo čtvrtohorní řeky Berounky.

Za velký zájem jsme vděčni a těšíme se na další setkání na výpravách za tajemstvím geologické minulosti krajiny.

Na viděnou!

Filip Stehlík

Průvodce