Aktuální počasí

Počasí dnes:

23. 7. 2017

bo

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 24 až 28°C. Noční teploty 17 až 13°C.

Přehrát/Zastavit Další

Náhodné foto

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Obsah

Vladimír Holan

 

český básník a překladatel 

16.9. 1905 - 13.3. 1980

V roce 1968 prohlášen národním umělcem, je kandidován na Nobelovu cenu za literaturu.

Do Všenor jezdíval za svou maminkou.

Básník se velice rád vracel na Černolické skály, které rovněž zvěčnil ve svém básnickém díle.

V roce 23.12. 1998 vyšel v Magazínu Mladá fronta článek Josefa Mlejnka "Bude nebe měkké, nebo tvrdé?", v kterém "hovoří" básník Stanislav Zedníček o Holanově vztahu ke své matce:

… Bylo jí asi čtyřiaosmdesát let, když zemřela. Dostala chřipku a  horečky a nevydržela to. Pro mě byla jako moje druhá matka. Býval na ni úžasný pohled, když s námi sedávala a dívala se už jakoby do jiného světa - v posledních letech už téměř neviděla. Byla velmi vzdělaná a  pomáhala Vladimírovi například překládat Rilkeho, protože uměla dobře německy. Velice ráda čítávala ruské realisty - Dostojevského, Tolstého, Někrasova. Měla ve Všenorech malý dům, kam jsme ji s Vladimírem jezdili navštěvovat. Jinak jsme také zajížděli do Dobřichovic. Vladimír ovšem nikdy neříkal Dobřichovice, ale Do-břicha-více. Do břicha toho ale tehdy moc nebylo, protože o jídlo byla nouze…..

V roce 2000 se uskutečnila přednáška Dr. Vladimíra Justla o  Vladimíru Holanovi ve Všenorské knihovně. Dr. Justl při té příležitosti přednesl báseň:

 

Podzim ve Všenorech

Mlha…Les topí zelenou chvojí…
Pták sedí modelem vlastnímu tichu… 
Neovroubený, roztřepaný list v nulové poloze 
tuší slovo tak těžké, že by je musela odnést 
neudržená kniha… 
i nejdelší báseň světa 
zůstává při názvu a její konec chybí. 
Ale ten, kdo už ji začal a neví jak dál, 
měl by se vrátit k prvnímu verši.

 

Všenory

Vladimíru Holanovi

Krůpěje ťukají do kamenných tabulek,

které tu kopec, přetížen významy,

z útrob vychrlil.

Kapky se tříští jak křišťálové noty,

které roztrh dynamit čiré hudby uvnitř,

zatímco duří zeleň.

Vilky spí, sní o svých slavných časech

a rytí spáčů v peřinkách je už nebudí,

jen občas dětský dech, když do svých taktů

vloží pomlku.

 

Je noc.

Pohaslá ves.

Pod nohama smýká se mi suť.

Odevšad fosforné  svatojánské jiskry.

Dřevěný kříž.

Jen zlehka ho smím obejmout

A sát z něj nastřádané teplo.

Tak prožraný je červotočem,

že při stisku silnějším

rozpadl by se mi do náruče,

v prach.

 

Jdu dál, až na skálu, kde ani kříž,

jen sukovitá borovice.

Hvězdná káně v jednom místě kmitá,

kdy do zátylku zatkne spár?

Poslouchám vytí větru v dešti,

připraven…

 

Na cestě zpátky nebo kam

plaše mi do tmy zasvítí bělozářka, liliaga:

Jako bych byl ještě chlapec

A vše mne teprv čekalo.

Stanislav Zedníček:  Směju se nebo sténám

Praha, Pulchra 2012.

 

 

 Vladimír Holan

Autor Jan Maget