Marina Cvětajevová

Každý máme svůj sen…

…a je pouze na nás, nakolik jej dokážeme proměnit v realitu. Sen dr. Galiny Vaněčkové vznikl v době, kdy si při návštěvě u známých přečetla úzký svazek veršů z jejich knihovny.  Byla to sbírka básní Mariny Cvětajevové (1892-1941). Jejich lyričnost a obsah vzbudily u paní Galiny takový zájem, že se rozhodla shromáždit co nejvíce informací o životě a díle této básnířky s velmi pohnutým osudem a šířit je mezi širokou veřejnost u nás i v zahraničí. Společně s několika dalšími odborníky, ruskými mecenáši a s velkou podporou svého manžela chtěli krom jiného „..dát Čechům také nějaké hezké vzpomínky na Rusko, ne jen tanky.“ V roce 2000 tak byli manželé Vaněčkovi iniciátory založení Společnosti Mariny Cvětajevové. Za dobu jejich působnosti se Společnosti podařilo uskutečnit v ČR i v zahraničí čtyři výstavy a nesčetně odborných přednášek o životě a díle M. Cvětajevové. Ve Všenorech byla v září 2012 odhalena pamětní deska na domě, v němž v období svého pobytu v Čechách 1922 – 1925 Cvětajevová žila. V Praze na Malé Straně vzniklo za podpory ruského mecenáše Centrum Mariny Cvětajevové.

Jsem velmi ráda, že Všenorská knihovna a Občanské sdružení pro Všenory mohly být nápomocny paní Galině v naplňování jejího snu a že se podařilo uspořádat ve společenském sále Na Závisti komponovaný večer plný emocí a poezie Mariny Cvětajevové. Únorové setkání mělo nádhernou atmosféru, herečka Monika Černošková se pro tuto příležitost převtělila v básnířku samu a její umělecký výkon umocněný hudební improvizací Tomáše Fingerlanda byl velmi působivý. Když na závěr večera četla paní Galina originální text básnířčina dopisu napsaného na rozloučenou svému synovi těsně před tím, než si sáhla na život, beznaděj a bolest dosáhla až na samotné posluchače.

Atmosféra první části večera doznívala ještě dlouho během celého setkání, při prohlížení výstavy a společném sousedském povídání u vína, ruských pirohů a dalších dobrot. Děkujeme všem účinkujícím i hostům za krásný večer! Ať se nám všem daří plnit si své sny tak, jako se to podařilo paní Galině Vaněčkové!

Jana Müllerová

         Každý máme svůj sen

Galina Vaněčková a Monika Černošková

Foto Lukáš Kliment

Další fotografie jsou k prohlédnutí na adrese:

index_admin.php?active=152&lang=cs

Všenorská knihovna má k dispozici řadu knih o Marině Cvětájevové a od této autorky v češtině i ruštině. Knihy jsou z části darem od Dr. Galiny Vaněčkové. Knihy předala v roce 2012 při otevření Všenorské knihovny v nových prostorácha.

Online katalog: 

http://katalog.vsenory.cz/Opac2/index.php

K dispozici je k zapůjčení  i zakoupení nová kniha

od Galiny Vaněčkové:

Praha Mariny Cvětajevové : průvodce po místech pobytu M. Cvětajevové v Praze a blízkém okolí 1922-1925 / Galina Vaněčková ... [et al.] = Praga Mariny Cvetajevoj : putevoditel' po mestam prebyvanija M. Cvetajevoj v Prage i jejo okrestnostjach 1922-1925 / Galina Vanečkova

Na fotografii je autorka knihy Dr. Galina Vaněčková při odhalení pamětní desky Mariny Cvětajevé ve Všenorech.

Společnost Mariny Cvětajevé

nabízí na svých stránkách řadu zajímavých informací:

http://www.marinacvetajeva.org/cz/index.html

Na adrese fotogalerie/odhaleni-desky-m-cvetajevove/

je možné si prohlédnout fotografie ze slavnostního odhalení pamětní desky Cvetajevé 1.9.2012 ve Všenorech

Dne 8.10.2012 bylo slavnostně otevřeno  Centrum  Mariny Cvětajevové na Tržišti 16 v Praze 1

V současné době je bohužel uzavřeno, bohužel přišlo o prostory.

Pohlednice stému výročí narození - 199

Letní speciál: Dopis Marině Ivanovně Cvetajevě

14.07.2007 10:59 | Martin Jára

Ruská básnířka Marina Cvetajeva za svého života vedla rozsáhlou korespondenci. Proto jsem její portrét pojal jako dopis.

Marino Ivanovno,

oslovuji Vás z dálky větší než moje vlastní paměť, ba ještě větší než paměť několika generací. Zdravím Vás z Prahy, kterou jste měla tak ráda. Ale, Vy mi možná nerozumíte…  

Izvinite, Marina Ivanovna, ja zabyl, čto Vy, chot´ja i  perežila tri goga v Čechii, ne izučila naš jazyk, govorjat – nechotela… Sejčas ponimajete? Net? Obidno. A možet byt´, pričina ne  v jazyke, a v nastrojenii. Podoždite, požalujsta…

Zkusím být, Marino Ivanovno, prostě víc Vám nablízku nebo přesněji co nejblíž za Vámi. Jako chodec, který Vás – po Praze i okolí – sice velmi opožděně, ale tím více opatrně a uctivě následuje.  

Nejdříve Vás vidím na  Hlavním, dnes Wilsonově nádraží. 1.srpna 1922 sem přijíždíte s dcerou z Berlína. Kromě Vašeho manžela Vás vítá i jeho přítel, Konstantin B.Rodzevič. Už tušíte, že bude Vaším l´homme fatal?  

O manželovi jste básně ani deník nepsala… První noci spíte u jeho známých v Praze. Pak společně putujete do vesnice Nový dvůr – sám nevím, kde vlastně je. Je Vám v pokoji u lesníka těsno – a tísnivě. Ale možná Vás ná-sleduji až příliš bedlivě…

Pravda je, že během příštích tří let vystřídáte sedm obydlí. S výjimkou vily na Smíchově, ve Švédské ulici, č.p. 1373 – pamatujete na ten balkón? – jste bydlela ve vesnicích kolem Prahy. Zpravidla nuzně, ač chvílemi šťastně, ale o tom později.

Neboť nejvíc doma jste byla v Praze. Vzpomínáte, co jste o ní napsala? „Praha je bytostně to město, kde jenom duše váží. Miluji ji, nejvíc po Moskvě… pro její pokrevnost se mnou.! Je spletitá, a má tak mnoho duší.“ Víte, myslím si, že i Vy jste byla spletitá. V literárních kritikách – dobových i dnešních - se o Vás píše, že jste měla „složitý charakter“. (Vsadím se ale, že Vám to nevadilo a nevadí…) 

Proto jste si také Prahu mohla přivlastnit. A vidět a dokonce pojmenovat některá místa po svém. Pod Vaším pohledem se z Vltavy stala Lethé. Zahrady, které stoupají od řeky směrem k Hradu a větví se směrem k Petřínu či Belvederu, byly pro Vás zahradami Semiramidinými. Stavební kámen Chrámu svatého Víta září jako sníh, proto to podle Vás byl Svatý Jiří pod Sněhem. Nejsměleji jste však naložila s jedním kopcem a s jednou sochou.

Petřín je pro Vás horou. Možná jste nevěděla, že ten vrch už dávno před Vámi proslul jako území milenců. I Vaše Poéma hory horuje za lásku – zároveň však netají její hořkou chuť, její  hoře. Můžu Vás citovat:„Ne, vášeň není není jen klam a mam, zkus k ní však kouli přikovat! Kdyby tak tato zem dala nám jako prosťáčkům milovat!“

Málokdo Vám rozuměl. (Sotva jste ale mohla čekat, že by si někdo z tribunálu ruské literární emigrace zadal s básnířkou, která se narušuje kánony poezie a společenského života.) Nejbližší bytostí byl kamenný rytíř zpod Karlova mostu. Bruncvík, „strážce na šploucháním věků“ se stal vaším přítelem,  andělem strážným, mystickým dvojníkem. Na podobu jeho a své tváře jste se tak upnula, že se Vám stal „symbolem věrnosti sobě (ne jiným)“. 

Rytíř i hora stojí na svých místech. Praha si Vás pamatuje. Ač Vás často neviděla… Prý jste se do ní dostala jen párkrát za měsíc. Bydlela jste totiž většinou za jejími hranicemi. Vybavíte si zvláštní jména oněch vesnic? Jíloviště, Zbraslav … a ovšem Všenory (za Vás ještě Dolní či Horní Mokropsy). Právě tam jsem se nedávno vydal Vás hledat. Izvinite, že teď budu psát budu psát méně vzletně a dost místopisně. 

Vlak tady pořád staví. Nádraží se moc nezměnilo. Možná směr některých cest a chodníků také ne. Kdybyste šla od nádraží doleva nahoru, přišla byste k místní knihovně. Tam byste našla nejen pár svazků své poezie a odborných knih o sobě, ale i paní knihovnici, která má pověst i erudici zdejší průvodkyně. 

Dobře ví, kde jste ve Všenorech bydlela i pobývala. Z knihovny by Vás vedla doprava dolů, pak zatočila doleva nahoru a prošla mezi vilami, zamýšlenými původně jako lázeňské domy,.  až k vile Boženka, ano, tam, kde jste přátelům po večerech četla své verše. Boženka, kterou  postavil majitel všenorského zámku pro své dcery, je impozantní a  krásně opravená vila. Ale to Vy sama víte…

Také víte, kam průvodkyně míří potom. Pár set metrů nad Boženkou stojí po levé straně dům – dnes spíš jeho torzo - kde se narodil Váš syn! 1.února 2005, v poledne, venku zuřila vánice. Z úcty a lásky k Pasternakovi, s nímž jste vedla korespondenci, jste mu chtěla dát jméno Boris, ale pak jste ustoupila manželovi a pojmenovala ho Georgij, prý i na památku krále Jiřího z Poděbrad.  Čekal jsem, jestli na mne vyhlédnete z podkrovního okna. Jistě, není přece zima, ale léto… A navíc přišla  pořádná průtrž mračen.

Po deštníkem se s průvodkyní vracíme ke knihovně. Dostávám popis cesty ke dvěma domům, kde jste také žila. Déšť slábne Jenže záhy zesílí natolik, že se schovám pod strom. 

Myslím na Vás. Na ženu, která po první světové válce zůstala sama v Moskvě se dvěma dětmi, která zažila smrt jednoho z nich, která se vydala za svým manželem do Evropy a do Čech, která byla zvyklá na život v bohatství a pak (ve Všenorech) si musela chodit pro vodu,  která zakládala a vyžadovala absolutní vztahy, která přestala být publikována v roce 1928, která ale deset let poté – popuzena okupací Československa napsala Verše Čechám, která se nakonec vrátila do Ruska, myla tam nádobí a ve svých 49 si sama vzala život… Já vím, to už není místopis, jen letní sen o Vašem životě. 

Přestalo pršet. Ještě stačím doběhnout ke kostelu – prý jsou zde hroby místní ruské emigrace.Mohl bych hledat Vaše dva další příbytky, ale nestihl bych vlak… Izvinite. 

Ve vlaku jsem přemítal, zda se omluvit i za to, že ve Všenorech, ba ani  v Praze na Vás zatím není žádná zjevná památka. V Lausanne visí na domě, kde jste se bydlela v letech 1903-4, tedy ještě jako dítě, pamětní deska… Chtěla byste ji mít i v Čechách? Mohla by prý ležet u jednoho ze všenorských obydlí. Jak Vás znám, kdybyste měla odpovědět, odsekla byste:„Ne nado“. Možná by Vás, Marino Ivanovno, spíš potěšilo, že do Všenor za Vámi v minulých letech přijela překladatelka ze Španělska či autobus japonských turistů.  

Nebo byste mohla mít radost z toho, že ve Vašich Čechách dnes žijí básnířky, které mají Vám podobný rukopis – úsečný i úsporný, napěchovaný významy, s údery i zámlkami.. Posuďte sama. 

Jana Štroblová, Vaše překladatelka, ve sbírce Torza svého času napsala: „Stesk a stisk… Závrať tu / hledá v tmě vývratí,/ přes bludné kořeny / zlatý klíč k návratu“. 

Žena, která si říká Radůza a radši zpívá než mluví, se dotýká Vaší hory: „Na hoře hora ledová/ ja na té hoře ledu / dvě malá srdce přikovám /  na cípku nebe vpředu… Čekala hora, čekám já / v té hoře malá tečka /  než sama překonám / než sama sebe přečkám…“

Marino Ivanovo, Vy držíte zlatý klíč k návratu a sama sebe jste přečkala . Jak jste si ostatně předpověděla: „Současné není jen to, co dobu překřikuje, ale občas i to, co ji přemlčí.“ 

Zatímco jsem o Vás přemítal, vlak přijel na totéž nádraží, kde jste v roce 1922 vysedala z vlaku od Berlína. A kde jste si, končíc po třech letech českou kapitolu, zapsala: "´Račte dále,´ Mám strašně ráda ten pokřik průvodčích, krutý i tvořivý – jak život. To křičí on sám – skrze průvodčí Račte dále – ale kam? Wilsonovo nádraží – kam?“ 

Do Paříže přece! Že Vás ve Francii čeká jen větší izolace a deziluze, o tom jste ještě nevěděla. Možná jste však tušila,. že na Čechy budete ráda a teskně vzpomínat. Teď se ale nenechte zdržovat. Už Vás nenásleduji ani ne-sleduji (ano, české „sledovat“ obsahuje ruské „sled“ = stopa).  Loučím se s Vámi. Poklona. Au revoir, madame Tsvetaeva! 

Pardon, ještě něco: mám vyřídit, že ve Všenorech čekají na nástupišti Vaši přátelé, chtějí Vám zamávat…

S úctou Váš  
M.J. 

pro gitU a hlavně pro Marinu Cvetajevu napsal Martin Jára (uveřejněno se souhlasem autora)

Zajímavé odkazy:

http://ptel.cz/2012/10/v-prage-otkryvaetsya-centr-mariny-cvetaevoj/

http://www.dommuseum.ru/

Literární výročí: Marina Cvetajevová a Natálie Gončarovová – Pařížské přítelkyně
http://www.rozhlas.cz/brno/zelnyrynk/_zprava/1120518