Po otevření Centra Mariny Cvětajevové vyšla celá řada článků v regionálním tisku i odborných periodikách. Jeden z nejhezčích příspěvků od L. Fatkové byl zveřejněn ve Zvonici, 2016, č.6.
Ve čtvrtek 3. listopadu 2016 bylo při Všenorské knihovně slavnostně otevřeno Centrum Mariny Cvětajevové.
V příjemném prostředí společenského sálu Vladimíra Holana v budově Obecního úřadu ve Všenorech hovořil pan Leoš Válka, ředitel Centra současného umění DOX, který má největší podíl na vzhledu expozice, kde má své malinké místečko i naše obec. Za kulturní komisi OZ Všenory provázel program slovem pan Vladislav Veselý. Bylo vzpomenuto období dvacátých let, kdy přicházela vlna ruských emigrantů do Čech a nebyla všemi představiteli obcí vítána tak jako např. ve Všenorech.
K významu a odkazu díla Mariny Cvětajevové a proč je poezie stále zapotřebí se vyjádřil současný mladý básník Petr Borkovec ve svém příspěvku Básník po ruce. Proč je to pořád zapotřebí?
Se zápalem hovořila o vzniku Centra Mariny Cvětajevové autorka a neúnavná iniciátorka propagace jejího díla paní Galina Vaněčková. Ta se připojila i přednesem ukázky z poémy „Krysař“, ona v originále, paní Hana Kofránková, režisérka českého rozhlasového vysílání, v češtině. Improvizovanou hrou na flétnu a klarinet doprovodil recitátorky všenorský občan a známý hudebník pan Jiří Stivín.
Velkou zásluhu na otevření Centra mají také pracovnice Všenorské knihovny Jana Müllerová, Eliška Reitspiesová a Alena Sahánková, které na závěr společně s Martinou Starou a Renatou Samkovou z OÚ Všenory připravily i malé pohoštění pro všechny přítomné.
Mé první setkání s Marinou Cvetajevovou bylo prostřednictvím paní Smutné z restaurantu Spark. Ptala se mi tehdy, to bylo krátce po otevření restaurantu, zda básnířku znám a kde je domek ve kterém na Jílovišti bydlela.
Vyptávala jsem se starších občanů Jíloviště, ale nezjistila nic, snad proto, že její pobyt v nájmu na Jílovišti trval pouhé dva měsíce.
Uvítala jsem pozvání Všenorské knihovny a ráda seznámím i čtenáře Zvonice s touto výjimečnou ženou. Její portrét je také umístěn v sále restaurantu Spark.
Kdo byla Marina Ivanovna Cvětajevová ?
Život této největší básnířky 20. století byl úzce spjat s krajem kolem Berounky a hlavně obcí Všenory – Mokropsy, kde se jí narodil syn Georgij a kde napsala svou významnou poému „Krysař“.
Mokropsům dávám přednost před Paříží.
Tam byly husy, potoky… a červená hlína, z které je Adam … Tarusa – Langackern – Koktebel – Mokropsy (Všenory) – to jsou místa mé duše. Podle nich mne dáte dohromady.
Marina Cvětajevová, Sebrané sešity 1933.
Marina Cvětajevová se narodila 8. 10. 1892 v Moskvě. Tatínek byl univerzitní profesor a ředitel prvního veřejného muzea antického umění v Moskvě. Maminka – pianistka, měla polsko-německý původ.
Rodina žila v blahobytu a vysoce kulturním prostředí. Od 10 let byla Marina s rodiči na cestách po Evropě (Itálie, Francie, Švýcarsko), získala skvělou jazykovou průpravu – později ovládala italštinu, francouzštinu a němčinu – a evropské vzdělání (studovala na Sorbonně). V sedmnácti letech ji vyšla první kniha „Večerní album“, která obsahovala verše od jejího patnáctého roku. Sama o ní řekla: „Vydala jsem ji z důvodů v literatuře vedlejších a v poezii přirozených - místo dopisů člověku, s nímž jsem se jinak stýkat nemohla.“
V roce 1912 se stala ženou Sergeje Efrona, vojáka, publicisty a novináře rusko-židovského původu.
V chaosu doby po občanské válce žila s dvěma dcerami v hrozné bídě, která ji donutila dát je do sirotčince v naději, že se tam budou mít lépe. Mladší Irina ovšem ve věku 3 let zemřela hlady a Ariadnu matka zachránila na poslední chvíli.
V roce 1922 jí nakonec bylo dovoleno emigrovat. Odjela za manželem. Po krátkém zastavení v Berlíně téhož roku přesídlila do Čech, kde žili s manželem, který studoval Filozofickou fakultu UK.
Brzy se však rodina stěhovala mimo Prahu a dcera odjela studovat do ruského gymnasia v Moravské Třebové. Prvním místem jejich pobytu byla vesnice Nové Dvory, kde se jim podařilo pronajmout místnost v hájence, pak Horní Mokropsy a Dolní Mokropsy.
V červnu a červenci 1924 bydlela ve vsi Jíloviště v ulici Průjezdní (nyní Lipová) č. 8. , kde 8. 6. zakončila svou „Poemu konce“ . Dne 1. 7. 1924 se opět stěhuje do Mokropes.
Oba manželé se tu zapojili do života emigrantských kruhů. Ruská inteligence, která v té době sídlila v Praze a jejím okolí, vedla bohatý kulturní život. Literární kroužky se scházely nejen ve vile „Boženka“ ve Všenorech, ale také v Černošicích a Řevnicích, pravidelně probíhaly „Zbraslavské pátky“. Později vznikl i Všenorsko-mokropeský ruský klub.
Život Efronových však probíhal ve zhoršujících se materiálních podmínkách a Sergej byl vážně nemocen. Přátelé je přesvědčili o tom, že ve Francii budou mít možnost lepšího výdělku. Několik měsíců po narození syna Georgije – Mura proto rodina opustila Československo a v listopadu 1925 odjela do Paříže. Marina předpokládala, že se brzy vrátí, ale zůstala ve Francii 14 let.
Ani tam se jim však nedařilo dobře. Dcera využila možnosti beztrestného návratu do Sovětského svazu (1937), manžel ji následoval o několik měsíců později, aby uprchl před policejním vyšetřováním. Roku 1939, krátce před vypuknutím II. světové války se i Marina Cvětajevová rozhodla vrátit za rodinou.
Její život však byl velmi svízelný. Takřka vzápětí byla pod vykonstruovaným obviněním ze špionáže zatčena její dcera a odsouzena na 8 let do gulagu. Za 5 týdnů po ní byl ze stejného důvodu zatčen i manžel Sergej. Ti tři se už nikdy nespatřili.
Cvětajevová zůstala v Moskvě sama se synem a snažila se uživit překladatelskou prací. Po přepadení SSSR Německem (1941) byli oba evakuováni na východ do Tatarské ASSR, do městečka Jelabuga na břehu Kamy .Jen 14 dní po příjezdu do Jelabugy, 31. 8. 1941, se zoufalá a utrápená Cvětajevová oběsila. Za nedlouho byl její muž popraven jako „imperialistický špion“. Syn Georgij padl v prvních válečných bojích. .
V básních „Čechám“, které vznikly v letech 1938-39 se objevují verše, které jsou obžalobou útočného nacismu a její sounáležitostí s naší zemí:
„Vzali nám prameny i hory, lučiny vzali, vzali bory,
a co je víc než zemský ráj… Vzali i boj za rodný kraj.“
Její velikou lásku k Čechám vyjadřují další verše z této sbírky, které jsou vyryty na pamětní desce věnované básnířce, která byla odhalena v listopadu 1989 na domě č. 51 ve Švédské ulici v Praze 5, kde manželé Efronovi žili od září 1923 do konce května 1924 :
„Křišťálová země, žij a šťastná buď. Tvé srdce je granát, z žuly je Tvá hruď.“
Podle publikace „Marina Cvětajevová v Čechách“, autorů G. a M. Vaněčkových
„Ty jsi podivuhodná, Marino.“ Básnířka Cvětajevová má ve Všenorech své centrum
Narodila se v rodině moskevského univerzitního profesora, studovala na Sorbonně, život jí ale změnila Říjnová revoluce. Přišla o dceru i manžela a život ukončila sebevraždou v osamění v Tatarstánu. Ruská básnířka Marina Cvětajevová tvořila i v někdejším Československu, ve 20. letech v okolí Prahy vytvořila svá nejoceňovanější díla. Její tvorbu a dílo nově připomíná centrum, které otevřela knihovna ve Všenorech. Nese její jméno.
Vlevo: složka NKVD o Marině Cvětajevové, vpravo: básnířka ve Francii (1926)
Zdroj: ČTK/ITAR-TASS
„Šla bych bojovat za Čechy“
Brzy ale rodina odjíždí do Francie, kde se Marina seznamuje s básníkem Rainerem Mariou Rilkem - pouze ale prostřednictvím dopisů, osobně se nikdy nesetkali. „V dopisech jí psal: Ty jsi podivuhodná, Marino. Ty jsi vždycky v právu, Marino. A v tom je tvoje nepřetržité právo na nekonečnost. Jsi velká hvězda. A psal to proto, že četl její básně a věděl, že ona je nejlepší básník Ruska,“ domnívá se Galina Vaněčková.
Marinu Cvětajevovou připomíná centrum ve Všenorech
Poslední sbírku věnovala Marina Cvětajevová Československu. Verši kritizovala německý nacismus a události roku 1939. „Byla nešťastná. Říkala, že kdyby jí bylo dvacet, šla by bojovat za Čechy. V Československu mohla existovat, mohla napsat svá nejlepší díla. Ve Francii neměli někdy ani co jíst,“ upřesnila zakladatelka centra.
„To už bych nebyla já“
I proto se rodina nakonec vrací zpět do Ruska. Záhy je ale Marinina dcera obviněna ze špionáže a odsouzena na osm let do gulagu. Ze stejného důvodu je o několik týdnů později zastřelen i její manžel, který musel z Francie prchnout, protože se stal agentem NKVD.
Marina Cvětajevová ho přežila jen o pár dní. Podle Galiny Vaněčkové už nemohla dál žít „Nevydržela život v Jelabuze, kam odjela z Moskvy - a oběsila se. V posledním dopise píše synovi: Odpust mi. Čím dál tím víc by bylo hůř. To už bych nebyla já.“
Jméno Mariny Cvětajevová tak zcela zmizelo z literárního světa. Až o dvacet let později začala její dcera znovu vydávat její dílo. Dnes už její básně vycházejí ve většině světových jazyků - včetně češtiny, do které velkou část veršů přeložila Anna Tesková. Knižně vydala také svou korespondenci s Marinou Cvětajevovou.
ZAHRÁL STIVÍN. Otevření všenorského Centra M. Cvětajevové se zúčastnil také flétnista Jiří Stivín. (Autor: Simona ŠNAJPERKOVÁ, 9.12.2016)
VÝZNAMNÁ BÁSNÍŘKA UTEKLA Z RUSKA PŘED REVOLUCÍ A ŽILA U BEROUNKY
Od listopadu je možné ve Všenorech navštívit Centrum Mariny Cvětajevové. Významná ruská básnířka zde na pozvání prezidenta Masaryka, stejně jako řada dalších ruských emigrantů, žila po útěku před revolucí v Rusku na začátku 20. století. Centrum, které najdete v budově obecního úřadu, je přístupné v otevíracích hodinách všenorské knihovny: pondělí 16-19, středa 14-19, sobota 9-12 hodin.
Za vznikem Centra v prostorách Informačního centra Berounka, patřícího ke všenorské knihovně, stojí Galina Vaněčková, literární vědkyně a autorka knih o Cvětajevové, předsedkyně nyní již zaniklé Společnosti Mariny Cvětajevové. Bylo nutno řešit uspořádání malé místnosti. Úspěšně si s tím poradil ředitel Centra moderního umění DOX Leoš Válka. Navrhl vkusné a praktické uspořádání expozice na pouhých 10 m2. Na vyvýšených policích jsou uloženy knihy, které psala básnířka, jejich překlady, knihy o básnířce, knihy, které milovala. Na zavěšených panelech se promítá život Cvětajevové od narození do jejího smutného konce. Má zde i svůj psací stůl.
Ve dnech 3. a 5. 11. se konala dvě slavnostní otevření Centra. Bohatý program plný recitace a hudby byl zakončen zasazením červené jeřabiny, oblíbeného stromu básnířky. Návštěvníci mohli ochutnat bliny s různou náplní, včetně pravé ořechové marmelády.
Posláním Centra, jehož vznik podpořily nejen významné české a zahraniční instituce, ale hlavně vedení obce Všenory, bude interpretace tvorby této básnířky i dalších básníků z celého světa.
Centrum je významnou součástí všenorské knihovny, o což se nejvíc zasloužila zdejší dlouholetá knihovnice a kronikářka Alena Sahánková, která stojí rovněž za vznikem Informačního centra Berounka. Cvětajevová v roce 1924 pár měsíců pobývala i v někdejších Dolních Mokropsech.
Simona KYSILKOVÁ - ŠNAJPERKOVÁ, Naše noviny, 2016, č. 24
Ruská básnířka Marina Cvetajeva za svého života vedla rozsáhlou korespondenci. Proto jsem její portrét pojal jako dopis.
Marino Ivanovno,
oslovuji Vás z dálky větší než moje vlastní paměť, ba ještě větší než paměť několika generací. Zdravím Vás z Prahy, kterou jste měla tak ráda. Ale, Vy mi možná nerozumíte…
Izvinite, Marina Ivanovna, ja zabyl, čto Vy, chot´ja i perežila tri goga v Čechii, ne izučila naš jazyk, govorjat – nechotela… Sejčas ponimajete? Net? Obidno. A možet byt´, pričina ne v jazyke, a v nastrojenii. Podoždite, požalujsta…
Zkusím být, Marino Ivanovno, prostě víc Vám nablízku nebo přesněji co nejblíž za Vámi. Jako chodec, který Vás – po Praze i okolí – sice velmi opožděně, ale tím více opatrně a uctivě následuje.
Nejdříve Vás vidím na Hlavním, dnes Wilsonově nádraží. 1.srpna 1922 sem přijíždíte s dcerou z Berlína. Kromě Vašeho manžela Vás vítá i jeho přítel, Konstantin B.Rodzevič. Už tušíte, že bude Vaším l´homme fatal?
O manželovi jste básně ani deník nepsala… První noci spíte u jeho známých v Praze. Pak společně putujete do vesnice Nový dvůr – sám nevím, kde vlastně je. Je Vám v pokoji u lesníka těsno – a tísnivě. Ale možná Vás ná-sleduji až příliš bedlivě…
Pravda je, že během příštích tří let vystřídáte sedm obydlí. S výjimkou vily na Smíchově, ve Švédské ulici, č.p. 1373 – pamatujete na ten balkón? – jste bydlela ve vesnicích kolem Prahy. Zpravidla nuzně, ač chvílemi šťastně, ale o tom později.
Neboť nejvíc doma jste byla v Praze. Vzpomínáte, co jste o ní napsala? „Praha je bytostně to město, kde jenom duše váží. Miluji ji, nejvíc po Moskvě… pro její pokrevnost se mnou.! Je spletitá, a má tak mnoho duší.“ Víte, myslím si, že i Vy jste byla spletitá. V literárních kritikách – dobových i dnešních - se o Vás píše, že jste měla „složitý charakter“. (Vsadím se ale, že Vám to nevadilo a nevadí…)
Proto jste si také Prahu mohla přivlastnit. A vidět a dokonce pojmenovat některá místa po svém. Pod Vaším pohledem se z Vltavy stala Lethé. Zahrady, které stoupají od řeky směrem k Hradu a větví se směrem k Petřínu či Belvederu, byly pro Vás zahradami Semiramidinými. Stavební kámen Chrámu svatého Víta září jako sníh, proto to podle Vás byl Svatý Jiří pod Sněhem. Nejsměleji jste však naložila s jedním kopcem a s jednou sochou.
Petřín je pro Vás horou. Možná jste nevěděla, že ten vrch už dávno před Vámi proslul jako území milenců. I Vaše Poéma hory horuje za lásku – zároveň však netají její hořkou chuť, její hoře. Můžu Vás citovat:„Ne, vášeň není není jen klam a mam, zkus k ní však kouli přikovat! Kdyby tak tato zem dala nám jako prosťáčkům milovat!“
Málokdo Vám rozuměl. (Sotva jste ale mohla čekat, že by si někdo z tribunálu ruské literární emigrace zadal s básnířkou, která se narušuje kánony poezie a společenského života.) Nejbližší bytostí byl kamenný rytíř zpod Karlova mostu. Bruncvík, „strážce na šploucháním věků“ se stal vaším přítelem, andělem strážným, mystickým dvojníkem. Na podobu jeho a své tváře jste se tak upnula, že se Vám stal „symbolem věrnosti sobě (ne jiným)“.
Rytíř i hora stojí na svých místech. Praha si Vás pamatuje. Ač Vás často neviděla… Prý jste se do ní dostala jen párkrát za měsíc. Bydlela jste totiž většinou za jejími hranicemi. Vybavíte si zvláštní jména oněch vesnic? Jíloviště, Zbraslav … a ovšem Všenory (za Vás ještě Dolní či Horní Mokropsy). Právě tam jsem se nedávno vydal Vás hledat. Izvinite, že teď budu psát budu psát méně vzletně a dost místopisně.
Vlak tady pořád staví. Nádraží se moc nezměnilo. Možná směr některých cest a chodníků také ne. Kdybyste šla od nádraží doleva nahoru, přišla byste k místní knihovně. Tam byste našla nejen pár svazků své poezie a odborných knih o sobě, ale i paní knihovnici, která má pověst i erudici zdejší průvodkyně.
Dobře ví, kde jste ve Všenorech bydlela i pobývala. Z knihovny by Vás vedla doprava dolů, pak zatočila doleva nahoru a prošla mezi vilami, zamýšlenými původně jako lázeňské domy,. až k vile Boženka, ano, tam, kde jste přátelům po večerech četla své verše. Boženka, kterou postavil majitel všenorského zámku pro své dcery, je impozantní a krásně opravená vila. Ale to Vy sama víte…
Také víte, kam průvodkyně míří potom. Pár set metrů nad Boženkou stojí po levé straně dům – dnes spíš jeho torzo - kde se narodil Váš syn! 1.února 2005, v poledne, venku zuřila vánice. Z úcty a lásky k Pasternakovi, s nímž jste vedla korespondenci, jste mu chtěla dát jméno Boris, ale pak jste ustoupila manželovi a pojmenovala ho Georgij, prý i na památku krále Jiřího z Poděbrad. Čekal jsem, jestli na mne vyhlédnete z podkrovního okna. Jistě, není přece zima, ale léto… A navíc přišla pořádná průtrž mračen.
Po deštníkem se s průvodkyní vracíme ke knihovně. Dostávám popis cesty ke dvěma domům, kde jste také žila. Déšť slábne Jenže záhy zesílí natolik, že se schovám pod strom.
Myslím na Vás. Na ženu, která po první světové válce zůstala sama v Moskvě se dvěma dětmi, která zažila smrt jednoho z nich, která se vydala za svým manželem do Evropy a do Čech, která byla zvyklá na život v bohatství a pak (ve Všenorech) si musela chodit pro vodu, která zakládala a vyžadovala absolutní vztahy, která přestala být publikována v roce 1928, která ale deset let poté – popuzena okupací Československa napsala Verše Čechám, která se nakonec vrátila do Ruska, myla tam nádobí a ve svých 49 si sama vzala život… Já vím, to už není místopis, jen letní sen o Vašem životě.
Přestalo pršet. Ještě stačím doběhnout ke kostelu – prý jsou zde hroby místní ruské emigrace.Mohl bych hledat Vaše dva další příbytky, ale nestihl bych vlak… Izvinite.
Ve vlaku jsem přemítal, zda se omluvit i za to, že ve Všenorech, ba ani v Praze na Vás zatím není žádná zjevná památka. V Lausanne visí na domě, kde jste se bydlela v letech 1903-4, tedy ještě jako dítě, pamětní deska… Chtěla byste ji mít i v Čechách? Mohla by prý ležet u jednoho ze všenorských obydlí. Jak Vás znám, kdybyste měla odpovědět, odsekla byste:„Ne nado“. Možná by Vás, Marino Ivanovno, spíš potěšilo, že do Všenor za Vámi v minulých letech přijela překladatelka ze Španělska či autobus japonských turistů.
Nebo byste mohla mít radost z toho, že ve Vašich Čechách dnes žijí básnířky, které mají Vám podobný rukopis – úsečný i úsporný, napěchovaný významy, s údery i zámlkami.. Posuďte sama.
Jana Štroblová, Vaše překladatelka, ve sbírce Torza svého času napsala: „Stesk a stisk… Závrať tu / hledá v tmě vývratí,/ přes bludné kořeny / zlatý klíč k návratu“.
Žena, která si říká Radůza a radši zpívá než mluví, se dotýká Vaší hory: „Na hoře hora ledová/ ja na té hoře ledu / dvě malá srdce přikovám / na cípku nebe vpředu… Čekala hora, čekám já / v té hoře malá tečka / než sama překonám / než sama sebe přečkám…“
Marino Ivanovo, Vy držíte zlatý klíč k návratu a sama sebe jste přečkala . Jak jste si ostatně předpověděla: „Současné není jen to, co dobu překřikuje, ale občas i to, co ji přemlčí.“
Zatímco jsem o Vás přemítal, vlak přijel na totéž nádraží, kde jste v roce 1922 vysedala z vlaku od Berlína. A kde jste si, končíc po třech letech českou kapitolu, zapsala: "´Račte dále,´ Mám strašně ráda ten pokřik průvodčích, krutý i tvořivý – jak život. To křičí on sám – skrze průvodčí Račte dále – ale kam? Wilsonovo nádraží – kam?“
Do Paříže přece! Že Vás ve Francii čeká jen větší izolace a deziluze, o tom jste ještě nevěděla. Možná jste však tušila,. že na Čechy budete ráda a teskně vzpomínat. Teď se ale nenechte zdržovat. Už Vás nenásleduji ani ne-sleduji (ano, české „sledovat“ obsahuje ruské „sled“ = stopa). Loučím se s Vámi. Poklona. Au revoir, madame Tsvetaeva!
Pardon, ještě něco: mám vyřídit, že ve Všenorech čekají na nástupišti Vaši přátelé, chtějí Vám zamávat…
S úctou Váš M.J.
pro gitU a hlavně pro Marinu Cvetajevu napsal Martin Jára (uveřejněno se souhlasem autora)
