Vzpomínky na 2. světovou válku

plakát Vzpomínka na konec druhé světové války ve Všenorech a okolí - 1945

autor Jan Maget

Společenský sál v budově Obecního úřadu ve Všenorech, v těsném sousedství Všenorské knihovny,  zdobí od 15.1. 2016  reliéf, věnovaný Květoslavu Mašitovi,  od všenorského a skvělého  ilustrátora a sochaře Jana Mageta.

Prezentace - květnové dny 1945 ve Všenorech 

ze vzpomínkové slavnosti na konec druhé světové války ve Všenorech a okolí, která se uskutečnila 5.5.2015

Prezentace Osvobození 1945 ve Všenorech

Na konec druhé světové války ve Všenorech a okolí jsme společně vzpomínali 5.5.2015.

Domnívám se, podle reakcí účastníků,  že to byla milá událost. Hned na začátku Vladislav Veselý zahrál na housle krásnou Hašlerovu písničku „Ta naše písnička česká“, která se dle pamětníků zpívala za války místo hymny. Lidé v sále se spontánně přidali a večer začal. Všenorská kulturní komise připravila pro všechny trikolory. Rozstřihali jsme 5 m stuhy a ukázalo se, že to nestačí, chtěli ji všichni.

Přednášky zahájil Pavel Buchtele ze  Státního okresního  archivu Praha- západ se sídlem v Dobřichovicích. Hovořil o druhé světové válce. Jeho přednáška byla jako vždy fundovaná a poutavá. Zároveň přispěl zajímavými archiváliemi k výstavě v sále, která byla věnována osvobození 1945 ve Všenorech, Horních Mokropsích, Černošicích, Radotíně, Řevnicích, Dobřichovicích. Výstava je do 8.6.2015 přístupna v hale Obecního úřadu ve Všenorech.

Fotografie zachycují atmosféru večera, který uspořádaly kulturní komise Všenory za spolupráce Všenorské knihovny a Informačního centra Berounka, Státního okresního archivu Praha – západ se sídlem v Dobřichovicích, Letopisecké komise v Černošicích a Letopisecké komise v Radotíně.

Na snímku Pavel Buchtele.

Simona Kysilková Šnajperková  z Letopisecké komise Černošice (třetí zleva) hovořila o květnových událostech v Černošicích. Při přípravě presentace vycházela rovněž z fotografií a informací Mileny Křížové z Černošic, která se osobně nemohla dostavit. řednáška byla pěkná.  O Mariánské pouti 2015 se  v komunitním centru MaNa v Černošicích chystá výstava k osvobození.

O Květnových  událostech ve Všenorech hovořila Alena Sahánková (není na snímku)  Eva Tomisová (třetí zprava) k tomu předčítala ukázky z kronik a další texty.

Václav Kratochvíl, odpovědný redaktor Informačního listu Dobřichovice a kronikář obohatil program  vyprávěním událostí v Dobřichovicích. V Informačním listě Dobřichovice č.5 2015 má velice pěkný článek  „70 let od konce 2. světové války 1945–2015. Válka a její konec v Dobřichovicích.“

http://www.dobrichovice.cz/e_download.php?file=data/editor/15cs_96.pdf&original=INFL+05-15.pdf

Anna  Hojerová vyprávěla o svých zážitcích z války, kdy byla ještě děvčátko, ale jako vnučka starosty Bedřicha Homolky zažila mnohé  zajímavosti z dění v Horních Mokropsích. Nejkrásnější bylo její vzpomínání na návrat pana presidenta Beneše do Prahy, kdy ho vítali na Karlově mostě.

Andrea Gruberová z Letopisecké komise v Radotíně přiblížila události v Radotíně. Poutavá presentace obsahovala řadu zajímavých fotografií z bojů v Radotíně..

Večer moderoval Vladislav Veselý.Autorem plakátu je Jan Maget.

Na závěr jsme dali slovo účastníkům večera. Vyslechli jsme zajímavé příběhy.

Presentace Všenor bude vystavena na stránkách Všenorské knihovny. Doplněna bude o nové informace o Františkovi Másílkovi a Květoslavovi Mašitovi, kteří byli v květnových dnech zastřeleni. Podařilo se navázat kontakt s rodinami obou, a tak bychom chtěli presentaci ještě doplnit.

Rádi bychom chtěli všem, kteří přispěli k pěknému průběhu večera i všem, kteří přišli mezi nás, abychom společně vzpomněli významných událostí, poděkovat.

VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ NA VÁLEČNÉ UDÁLOSTI

Vzpomínka Celestiny Fürstové

Konec války mne zastihl v Berouně, kde jsem s rodiči bydlela Na Závodí. Bylo mi 13. Při jednom náletu na Beroun mi bomba zabila kamaráda v nedaleké pekárně. Kamarád zůstal sám v domě, ostatní příbuzní rozváželi pečivo a zachránili se.  Zbořeny byly i další domy.

Tatínek nás odvezl k tetě na Karlštejn, kde bylo více bezpečno. Jeli jsme tam pěšky, na vozíku peřiny a jiné věci. Zažila jsem tam Vlasovce, kteří šli přes Karlštejn na Mořinu a dále na Prahu. Neměli ani kousek jídla. Lidé vycházeli z domů a dávali jim poslední, co měli doma. Vojáci šli pěšky a byli hodně unaveni.

Strejda vynesl ven prapor a najednou byla celá ulice vyzdobena pestrými barvami.

Tatínek pomáhal partyzánům, to nám rodiče samozřejmě během války neřekli. V noci se na nás  zaskočil  podívat. Pamatuji si, že se mu leskly náboje, které, které měl přes prsa.

Pak jsme se vrátili do Berouna a tam jsme viděli ruské tanky. Byli jsme s bratrem u Berounky, tam nás pustili na tank, na kterém jsem s dalšími dětmi jeli až na Vráž nad Berounem, kde se seskočilo a běželo zpět do Berouna, opět jsme si vlezli na tank a jeli na Vráž. Dvakrát jsem na tanku přejela Berounku. Tank byl rozpálený a pěkně to pálilo. Ale byl to velký zážitek.

Vzpomínka Karla Fürsta

15. března 1945 byla v noci vichřice, plno sněhu a ráno přišli němečtí vojáci.  Měli spoustu peněz, a tak vykoupili obchody. Tehdy byl obchod u Sasků, u paní Krištůfkové, řeznictví u Sojků. Pro zajímavost, obchodníci uměli sehnat i ve válce zboží, paní Krištůfková byla velice schopná. Pan Sojka prodával maso bez lístků, jezdili k němu Pražáci. Další řezníci byli Huml a Kacovský.

Němečtí vojáci obsadili mimo jiné školu. My děti jsme si chodily pro úkoly do hostince U Jeřábků. Vzpomínám, že jsme během těch 14 dni nic nedělali a poslední den jsme se snažili vše dohnat.  

Učil jsem se U Kváčů v Radotíně. To jsem již bydlel v Kosoři. Říkali mi Kulička. Jednou při náletu tam byl německý voják SS  s porouchaným autem, šel do zahrady a začal mezi stromy pálit na letadla. Odezvu  si asi dovedete představit. Vedle vojáka zel ze země obrovský kráter. Vojákovi se jako zázrakem nic nestalo.

Jednou zastavil v Radotíně transport do Terezína. Jedna Polka chtěla uprchnout, ale zastřelili ji a nechali ji ležet. Chlapi ji odvezli na voze ke Kváčům. Domů do Kosoře, kde jsem tehdy bydlel, jsem se dostal pěšky až v jednu hodinu ráno a brzy ráno jsem již běžel zpět do dílny do Radotína. Takový byl tehdy život.